Prolog
„Uvědomuješ si strmost svahu a tlukot srdce, které po mrazivém bivaku urputně prohání plícemi, svaly a mozkem zahoustlou krev, jíž se prodírá představa slunce a vrcholu? S hlavou hluboce skloněnou, aby se blednoucí mozkové tkáni dostalo o několik kapek krve více. Netušíš, že před tebou jsou poslední kroky k převěji, v jejíž nejosamělejší zmrzlé molekule vody je zakleto kouzlo vrcholu, spící jak sen, který máš zničit stopami svých kroků a probodat bodci stoupacích želez. V to bláhově doufáš, protože ještě netušíš, že z hloubi obzorů vyrůstají nové hory."
Jak to začalo
„Prej otevřeli nějaký pohraniční oblasti Ruska s Čínou, ještě 4 kousky paní vrchní, úplně panenský hory.“ „To by stálo za to, chlapi!“ Na pravém břehu Vltavy, pod bájeslovným Vyšehradem odnepaměti vznikaly odvážné plány.„Tak jsem se hoši díval na internet, a ti Číňáci chtěj nekřesťanský peníze za permity…“ „A hele, díval´s ses na Heckela?“ „Myslíš Hindúkúš? V šedesátým roce?“ „Jo. Podívej se na tuhle fotku, to by se dalo vylízt.“ V hospodě U Kozy v Jizerkách, hluboko v bučinách a skalách, se začínají plnit klukovské sny o expedicích do dalekých krajů. Do míst, kam sice lidská noha již vkročila, ale o kterých (nichž) se lze dočíst jen ve školním atlasu. Žádné mapy. Žádné fotografie. Žádné publikace. Snad jen mapa amerických vojenských pilotů a série černobílých fotografií z roku 1959.
Představa dálek, exotiky, neprobádaných míst. V člověku se probouzí duch dávných obchodníků, objevitelů nových krajin. Podívat se tam, kam nikdo nechodí. Na „bílá“ místa v mapách. To by bylo něco! Všeobecně se dnes hodně cestuje. Alpy ztratily dávno punc nedostupnosti a divočiny. Máte-li potíže, stačí zamávat a do minuty letíte vrtulníkem. Ale Hindúkuš?
Od prosince se nemluví o ničem jiném, než o Hindúkuši. Mezi námi kolují knihy od Heckela,….., na pravidelných schůzích HK Vyšehrad se ptáme „stařešinů“ oddílu, jestli si ještě na něco nepamatují z dob, kdy oni prostupovali horské doliny. „Ale to víš že jo, tenkrát jsme tam jeli tím rumunským Árem a oddílovou vejdou, to ti byla jízda. No jo, přes Afghánistán, jak jinak?“ Do Tálibanem ovládaného Afghánistánu se nám ale nechce. Historky o ukamenovaných lidech a dvouměsíčním vousu v nás nebudí příliš důvěry.
Zuřivě listujeme knihami. Pod lupou zkoumáme detaily dávno zašlých černobílých fotografií. „To by šlo, chlapi, to bude choďák, jen to udejchat. Koukni na ten hřebínek, no možná dole bude nějakej problém, ale pak dál, to je přeci v pohodě…“ Vzájemně se přesvědčujeme o správnosti rozhodnutí: Noshaku (7 492 m n.m.).
Další středa v měsíci, další schůze Pod Vyšehradem. Přicházíme s vítězoslavným pohledem mezi a plni kuráže mezi stařešinu. Chlubíme se naším cíle. „Hmm, hmm, pěkný. Jenže tahle hora je pěkně daleko od civilizace, kolik že chcete brát nosičů? A víš, že tahle cesta vede z Afghánistánu?“ Vím, nevím, ale je to přeci nádhera ne? Pomalu ale jistě věšíme hlavu, pocit dobyvatelů se mění v beznaděj. Kam teda kluci vyrazíme?
„Hele, v devětapadesátým lezli Italové na Saraghrar ( 7 349 m n.m.), pak to zkoušeli snad jen Angličani. Je to taky pěkná hora a navíc v téměř nenavštěvované oblasti. Možná bych sehnal nějaký podrobnosti“, říká František. Černobílé fotografie nás berou u srdce, to je nádhera, hora si nás získala. Je rozhodnuto. Jede se na Saraghrar.
