Deník

 
   
 

Tomáš

Dusič

Honza

Dan

 
 

Cesta tam

Pik Panorama

Pád do trhliny

Koštan Tau

Cesta zpět

 
 

3.7. středa  – odjezd


Scházíme se na Hlaváku Tomáš, Dusič, Honza s Lenkou a já. U pokladen jsou strašně dlouhý fronty a my kupujeme lístky na poslední chvíli. Jen taktak pak stíháme vlak.  Nacházíme jedno prázdné kupé, kde sedí jen jeden pán, který posléze  pod naším psychickým nátlakem odchází pryč. Vlak se rozjíždí a my směřujeme vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Jedno nám hned připravuje Dusič, který nám chce rozdat pasy a víza, které vyzvedl na ambasádě. „ Kluci já jsem takovej idiot, ja se na to … , ale teď si fakt nedělám srandu, já jsem ty pasy zapomněl v batůžku, kterej teď jede s rodičema v autě do Jablonce“.

Vystupujeme proto hned na příští zastávce v Kolíně. Je 23 hod a voláme Mílovi do JBC, ať nám to vše přiveze. Má na to 2,5 hod, pak nám jede poslední vlak. Dopadlo to dobře Míla s Verčou to stihli jen taktak. Díky! A jede se dál.

 

4.7. čtvrtek 


Dneska se nic zvláštního neudálo. Asi ve 13 hod vystupujeme v Košicích. Potřebujeme se dopravit do 23 hod do Užgorodu. Autobus prý jede v 15:30, ale paní u pokladny nám nechce prodat lístky protože prý neví stoprocentně jestli bus pojede nebo ne. Zvláštní chaos.

Čekání si zpestřujeme pitím piva a je nám moc dobře. Jen Honza je zamlklý, protože se rozloučil s Lenkou, která jela jen na Fatru.

V 15:30 stále není jasné jestli bus pojede a tak nasedáme do vlaku do Michalovců. Odtud ale poslední spoj jede ve 12:30 a tak si bereme za 600 Sk taxíka až na slovensko-ukrajinské hranice. Hranice přecházíme pěšky a pokračujeme taxíkem za 2 USD do Užgorodu. Ve 23 hod nám jede vlak do Charkova, pojedeme 30 hodin.

 

5.7. pátek – celý den ve vlaku


Den si zpříjemňujeme pivem a zmrzlinou. Spíme, ležíme, myslíme na svoje lásky doma, hrajem karty, a plánujeme výstupy. Tom chce lízt na Scharu severním pilířem za 5B. Zdá se mi to dost těžký, nevím…

 

6.7. sobota – celý den ve vlaku


V 5 hod ráno vystupujeme v Charkově. Další spoj nám jede až ve 12:50. Máme ale neuvěřitelné problémy koupit lístky. Od jedné kasy si nás posílají ke druhé jak horký brambor. Nikde nám nechtějí lístky prodat. INOSTRANCI si prý musí kupovat lístky pouze přes kancelář Inturist (za těžký prachy). Nakonec se nám zadaří až u poslední 4. pokladny, kde jsme byli neústupní.

V půl jedné nasedáme do vlaku. Jsme rozdělení ve dvou vagónech. Kolem osmé večer jsme na ukrajinsko ruských hranicích. Odbavení probíhá OK, jen po klucích chtěli Ukrajinci nějaký úplatek, ale ti se nedali. Člověk se nesmí nechat okrádat.

Děžurná ve vagónu vaří v samovaru vodu, to je takový kolorit ruských vlaků a my toho využíváme a před spaním si děláme čajové dýchánky.

 

7.7. neděle – den plný zážitků - Nalčik


Stojíme ve stanici a budí nás výkřiky. Venku vidíme jak vojáci nakládají do vedlejšího vagónu vězně. Okolo stojí vojáci s kalašnikovama a se psy. Vězni mají černé mundůry s bílým trojúhelníkem na zádech jako terč. Klečí na zemi a po jednom na povel nastupují, občas někdo  dostane pažbou do hlavy…drsný.

Vlak má zpoždění, proto dorážíme do Pjatigorsku až v poledne. Měníme dolary za ruble (1 USD = 30 RBL) a necháváme se zavézt autobusem na avtovakzal. Kluci kupují lístky do Nalčiku a já s Honzou čekáme na nástupišti a zrovna si říkáme, že jsou na nás letos policajti nějak hodní. To ale netušíme že se vše brzy změní.

Přicházejí dva policajti a zdraví nás větou: „Nu što rebjata, pačemu u vas  narkotika v sumkach? Odkuda vy? Iz Čechii, charašo, u vas samoe charošije pivo.“ Prohodili jsme ještě pár slov, potřásli jsme si rukama a rozloučili se. Oddychujeme si, tihle byli v pohodě.

Autobus do Nalčiku jezdí často, čekáme jen půl hodiny. Jízda trvá jen 2 hodiny. Vystupujeme a do háje, zase fízl. No jo a už nás odvádí na služebnu. Před ní sedí opilí policajti a baví se tím, že hází po kolemjdoucích lidech dělobuchy. Mají strašnou radost, když se někdo lekne. Co můžem očekávat od takovýchto hajzlů?

Jeden po druhém jdeme dovnitř  a nastává osobní prohlídka věcí. Vyndat vše z kapes, zvláštní pozornost věnují našim penězům, pořád si je přepočítávají a člověk si musí dávat pozor, aby mu něco nevzali. Výrazně nám pomáhá potvrzení ČHS na hlavičkovém papíře, že jsme expedice organizovaná Českým horolezeckým svazem. (Díky Jirko Nováku.) Poliši změkli a pouští nás.

 Odchytává nás taxikář a necháváme se za 50 RBL odvézt na pograničniky, kde musíme vyřídit povolení do pohraničního pásma. Je však neděle a oni nerabotajut. Rozhodujeme se najít hotel a počkat zde do zítřka.

Lidé nám doporučují gastinicu Alpinist kousek od autobusového nádraží. Nocleh tu stojí ve 4 lůžkovém pokoji jen 300 RBL za všechny. Pokoj je dost otřesný a špinavý, nejspíš jsou tu i blechy a tak se shodujeme, že nejlepší bude zajít na pivko a trochu zakalit.

Vystřídali jsme několik podniků, kde nás vždycky vyhodili kvůli tomu, že zavírají. Pak narážíme na luxusnější restauraci, kde živě zpívají dvě sympatické mladé holky. Dáváme pivko a pak si nás k sobě zve „Medvěd“ – obtloustlejší bohatší Rus, co zrovna slaví narozeniny. Pijeme s ním a jeho kamarády, kopeme do sebe stakánky vodky a holky zpívají jen pro hosty z Čech… No vydařená kalba. Končíme ve 3 ráno a vydáváme se do hotelu. Cestou občas někdo upadne do křoví, zpíváme, Honza předvádí karate a je nám moc fajn. A já to fotím. Jdeme spát ve 4 ráno a žádný blechy nám vůbec nevadí.

 

8.7. pondělí – bitka


Vstávání je hrozný, jsem rád že Dusič s Tomem se ujali zařízení propustek do pohraniční zóny. My s Honzou můžeme v klidu spát dál. Autobus do Bezengi jede až v 16:30. Ve14 hod vyrážíme s Honzou koupit lístky na bus a nakoupit zásoby.  Na Avtovakzale nás opět zastavují policajti a jsme nuceni jít s nimi na služebnu. Hodně nás to zdržuje, ale co naplat. Vyndaváme věci z kapes na stůl, zatímco jeden poliš nás šacuje. Jakmile najdou u Honzy švýcarský kapesní nůž, šacování končí.  Nůž se milicionářům evidentně líbí, otvírají jednotlivé nástroje a nechávají si vysvětlovat k čemu slouží. Jeden přísný policajt říká, že podle ruských zákonů je nůž s pojistkou chladná zbraň a že nás za to můžou zavřít. Je na nich vidět, že by ten nůž moc chtěli získat, nebo z nás alespoň vymámit nějaký prachy. Nastává výměna názorů. Strašně mě to vytáčí, zvyšujeme na policajty hlas. „Dyť ten nožík máme na chleba, ne na lidi ty vole!  Děngy bys chtěl ty čurine co?“, Ale za co,  takový nože tu nosí každej malej kluk. Nedáváme se, a policajti nás propouštějí. Zdrželi nás 20 min.

U pokladny kupujeme bilety na avtobus, ze zadu se na mě tlačí nepříjemně nějakej Rus, ohlídnu se a je to blonďák a v očích má zlý výraz. To ještě netušíme, že s ním budeme mít tu nemilou čest se ještě potkat. Máme lístky a rozdělujeme se. Já si potřebuju zavolat do Prahy a Honza jde sám nakoupit zásoby jídla a pití. Sejdeme se v hotelu, zatím čau.

Když se vracím do hotelu, je tam ticho. Dusič rozrušeným hlasem říká: „Honzu zmlátili a sebrali mu věci, rychle si zabal a jedem taxíkem na nádraží.“

Nechápu to, pak Honza vysvětluje: „Nakupoval jsem a pořád se okolo mě  motali nějaký 3 kluci, pak jsem šel k hotelu a oni se chtěli družit a pít se mnou, chtěli abych šel s nima. Já ale nechtěl, tak mě chytli kolem ramen a násilím odváděli stranou za zeď. Vysmekl jsem se jim, ale najednou jsem dostal kopanec kolenem vší silou do obličeje, až jsem odlít do zadu. A pak ještě pár pěsťovek do břicha, když jsem ležel na zemi. Okolo chodili lidi, ale nikdo mi nepomohl. Sebral jsem všechny síly, nechal tam nákup a začal utíkat pryč. Oni za mnou, ale nestačili mi. Jeden z těch hajzlů  byl ten blonďák z nádraží. Naštěstí mám peníze i doklady i foťák, nechal jsem jim tam jen pár konzerv“.

Na  nádraží se s gangem potkáváme zas, vyměňujeme si nevraživé pohledy. Ten blonďák je fakt bijec, jde z nich strach. Volat policajty, kteří nás také chtěli před chvílí obrat je v tuhle chvíli utopie, chcem být co nejrychleji pryč.

Nastupujem do busu a jedem do vesnice Bezengi. Tam najímáme za 800 RBL  gazík do tábora. Potkáváme tu starý známý a jdem spát jen tak pod širák.  Koukám na hvězdnou oblohu a usíná se mi pěkně.

 

9.7. úterý – Rest day


Stavíme stany a celý den se poflakujeme. Zjišťujeme, že je tu strašně moc sněhu, který tu nedávno napadl. Výstupy jsou proto hodně těžký a nebezpečný, hrozí laviny. Asi budeme muset slevit ze svých cílů. V KCP (kontrolnaja spasitelnaja pomošč) konzultujeme situaci s mistrem sportu Saratovem.  Zítra vyrážíme na aklimatizační túru na Pik Panorama (4177 m, obtížnost 2B). To by mělo jít.

 

10.7. středa – Krumkolské nočevky


Vstáváme v 6 hod a balíme, v půl osmé vyrážíme. Naším dnešním cílem jsou Krumkolské nočevky. Stoupáme po pravé straně doliny Mižirgi, cesta vede nádherně rozkvetlými loukami. Kvetou tu rododendrony, petrklíče, pomněnky, astry,  spousty druhů hořců a květů, které vůbec neznám. Ještě jsem neviděl krásnější louky než jsou ty kavkazský.

Na začátku ledovce se nám otevírá fantastický pohled na hradbu strmých ledových stěn: Mises-Tau, Dych-Tau, Mižirgi, Krumkol, Pik Puškina… Je to úchvatné, až nám to bere dech. Každou chvíli se utrhne masa ledu a kamení a s obrovským rachotem se řítí stěnou dolů. Jde z toho mráz po zádech. Stan stavíme na moréně ve výšce 3200m pod kuloárem Piku Panorama u příhodného placatého boulderu, na kterém se dobře relaxuje. Stolujeme na něm  a krmíme malého plšíka.  Máme ještě dost času a tak se jdeme projít.

Abychom se v noci nemačkali zbytečně 4 v jednom stanu, tak si jdu lehnout ven, abych byl blíž hvězdám. Občas se probudím a mrknu na hvězdy, je jich tu tolik a možná vyjde i měsíc. Mám to moc rád.

 

11.7. čtvrtek – výstup  na Plšíkův bobek


Budík máme nařízený na půl čtvrtou ráno. Je ještě tma, když zvoní. Současně však začíná pršet a tak se nakýbluju ke klukům do stanu a spí se dál. V půl šesté ráno již neprší, tak rychle vylézáme ze stanu a  balíme věci na výstup. Tom s Dusičem vyráží v 6:30, my s Honzou tradičně o něco později. Výstup na pik Panorama vede sněhovým žlábkem (max 35°), v horní části se pod žandarmem (Klifáčem) uhýbá doprava a traverzuje se. Cestu netřeba jistit, vystupujeme každý sám. Jde se vcelku dobře, udržuji pravidelný rytmus: Levá noha, pravá noha, zabodnout cepín, …Postupně doháníme kluky a střídáme je ve vyšlapávání stopy. Sníh se boří, je to dřina i když tudy někdo nedávno šel. Stopy uhýbají doprava  do bočního kuloárku, zdá se že už jsme na místě traverzu, ale terén je tam těžký, určitě to není  2B, a tak to asi není ono, a vracíme se a stoupáme dál hlavním kuloárem  až do sedla mezi žandarmy. Jsme tam asi v 10 hod, už asi vidíme správnou cestu na vršek Panoramy, ale moc se nám tam nechce se štrachat a tak bereme za vděk vedlejším žandarmem  (3965 m), kterému dáváme jméno Plšíkův bobek.

Moc se nám na něm líbí, slunko pere, opalujeme se a asi po hodince začínáme sestupovat. Sestup je rychlý, ale sníh je mokrý a  těžký, boříme se a klouže nám to, prostě děs. Dole v bivaku balíme věci a asi v 15 hod  vyrážíme dolu do tábora. Cestou míjíme tábor moskevských alpinistů, jsou to milí lidé, staří harcovníci. Hostí nás čajem a klábosíme o všem možném, ale nejvíce o horách. Trochu nás zrazují od Dych Tau a doporučují spíš Koštan Tau. Uvidíme.

Někdy okolo 7 hod večer jsme dole v táboře. Dáváme vytouženou sprchu a pak hurá do báru. Ale co to? Pivo došlo? To snad ne, tak nám dejte aspoň to teplý z tý výlohy.



 

12.7. pátek – Rest day


Rest daye mám vždycky rád, neboť znamenají hodně jídla, pití a odpočinku. Dnešek nebude jiný. Spíme do sytosti, a ráno mi direktor přináší email od kámošky, udělal mi velkou radost.

Spravuji si vnitřní botičku od skelet, zašívám utržená poutka a proklínám při tom  pana Koflacha.  Sakra takhle drahý expediční boty by měly snad něco vydržet.

S Honzou se vsázíme, že holýma rukama nepřetrhnu dvě režné nitě. Poražený nese láhev piva na vrchol Koštanu. Zabírám a niť povoluje, juchů. Odplata se podařila. Před dvěma lety jsem totiž na stejném místě prohrál sázku zase já a tahat se s lahváčem na Gestolu, dalo tehdy hodně zabrat. Nakonec se Honzou domlouváme, že postačí jen symbolicky malá placatka rapidu.

Večer ještě přijíždějí kluci od nás z Vyšehradu. Magnusek, Jirka, Ajdam, Špicál a Knechťák. Je to radostné shledání.

 

13. 7. – sobota - Den šťastného konce – z Tomášova deníku


Budíme se v 6 hod ráno, nechce se nám ze spacáků, ale dnes vyrážíme na Baška Auz a není nic zabalený, tak to bude trvat dýl než vyrazíme.  Po snídani v 8 hod vyrážíme k Bezengijské stěně. Jdeme nejdříve po travnatých březích po straně ledovce. Okolo 11. hod odpočíváme u cintorínu horolezců. Trhám květinu z horských kvítků na vzpomínku horolezců Červinky a Studničky, jenž zahynuli v sedmdesátých letech ve stěně Schary. Je to pěkné místo, louky poseté fialovými kvítky….Chvíli si cvičím jógu a pak pokračujeme dál přímo na ledovec, kde nás zaskočili vojáci, když chtěli povolení. Ledovcem posetým kamením se jde úmorně, batoh tíží a slunko již má největší sílu. Ve 14 hod zastavujeme u velkého balvanu na oběd. Jdeme přímo pod Gestolou, Katyn Tau a Džangi Tau, jejich stěny nahání hrůzu. Dnes se do bivaku Jangi Koš (Rakouský bivak) dostaneme až k večeru, je na nás znát únava a to jsme teprve za polovinou cesty.

Na konci tohoto ledovce musíme zahnout doleva, ledovec zde není tak čitelný a já mám zvláštní pocit, že se něco stane... Kluci mě předbíhaj, zatímco si z batohu vytahuju cepín. Navázaní nejsme, ani sedák na sobě nemám. Kluci jdou přede mnou asi 50 m, jdu v jejich stopách. Na jednom místě, kde měkký sníh tvoří most přes trhlinu jsem podcenil situaci a i když stopy kamarádů vedly asi 1m od kroků mých, zahučel jsem hluboko do trhliny. Byla to neskutečně dlouhá doba, kdy jsem doufal, že se snad zastavím, těžký batoh mi nedal šanci v první chvíli reagovat a tak jsem zcela odevzdaně nechal svůj osud v rukou božích.

Po desetimetrovém pádu jsem se zastavil ve zúženém místě, kde se zašprajcnul batoh o stěny trhliny. Byly to hrozné okamžiky, jednu nohu mi zavalil batoh, který se nade mnou nedal odstrčit, druhá noha  marně hledala oporu, ruce se snažily něčeho chytnout … V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím jednat. Řval jsem na kluky i když byli ode mne už hodně vzdáleni, řval jsem a doufal, že se otočí a půjdou mě hledat.

Asi po 10 minutách mě Honza objevil, začal jsem prochládat. Řevem jsem jim dokazoval vážnost mé situace, kdyby mi noha pod batohem vyklouzla, propadl bych se níž a nikdo by mě v černé propasti již nenašel. Po chvíli mi hodili lano, naštěstí jsem jeden konec chytnul a jednou rukou si ho obtížně uvázal okolo hrudi. To byla zásadní věc, již jsem věřil, že se z toho dostanu. Za chvíli se ke mně spustil Dan, Sič s Honzou nahoře dělali maximum. Uvařili čaj a dělali jištění. Do toho se spustil velký liják a bouřka. Kluci mi poslali sedák, ale já se do něj vůbec nemohl v obtížné poloze dostat. Nadával jsem hrozně sprostě a pak mi Dan nakonec sám úvazek napůl přidělal. Nejprve kluci vytáhli bágl a pak nakonec i mě. Z trhliny jsem vylezl asi po 40 minutách.

Šok a hrůza z prožitých chvil mě přemohly a já se zcela vyčerpanej nechal od kamarádů opatřit. Za silnýho deště mě převlíkli do suchého oblečení, vařili jeden čaj za druhým a ač sami byli mokří na kost, starali se o moji záchranu. Ještě nikdy jsem neměl tak blízko pocit, že můžu umřít, ale při tom jsem stále věřil, že to dokážu a přežiju. Bůh mě má rád. Po té v bouřce postavili na ledovci nedaleko trhliny stan, kam mě uložili do tepla. Honza se vydal běžet do Lágru, aby přivedl pomoc. Tam dostal vysílačku a od lékaře tablety proti bolesti pro mě a pro sebe ampulku s nějakou  povzbuzující látkou. Ještě týž den večer se vrátil ke stanu . Ve 21 hod byla stanovená relace se Saratovem, domluveno bylo, že následující den ráno přijde lékař a záchranáři s nosítky.

Ve stanu jsem ležel a třásla se mnou zimnice, dost jsem prochladl a ozvalo se vážnější bolestivé zranění – zlomené žebro, jedno nebo víc. Usínám po tabletce a přeji si brzké probuzení do dalšího dne. Dnes 13.7. 2002 jsem se podruhé narodil.

 

A jak jsem ten den viděl já:  Sobota  13.7.


Třináctka je nešťastné číslo, dnes se nám to beze zbytku potvrdilo. V 9 hodin ráno vyrážíme na 3-4 dny na túru na Baška Auz (asi 4460 m). Dnes máme namířeno na bivak Džangi koš (Rakouský bivak). Cesta vede po bezengijském ledovci (asi 12 km) a slibuje nádhernou podívanou na bezengijskou severní stěnu.

Ledovec je v dolní části úplně bez trhlin a beze sněhu, jen čistý led a kameny. Jdeme proto jako zkušení harcovníci nenavázaní, bez sedáků, bez maček a cepínů, jen tak v moiře, prostě pohůdka. Těsně před záhybem ledovce se začíná zatahovat obloha a hřmí. „Asi se něco žene chlapi, měli bychom máknout, ať jsme za sucha v bivaku!“  Ledovec je tu teď už hodně rozpukaný trhlinami a místy už zde leží sníh. Začíná to být malinko nebezpečný terén, ale zbývá nám už jen nějakých 150 – 200m a jsme na moréně, to už nějak zvládnem ne?. Tomáš si pro jistotu vyndává z báglu cepín, my nečekáme a jdeme dál. Jdeme a po chvíli se otočíme a najednou jsme jen tři. „Kde je Tomáš?“

„Šel poslední, počkáme na něj“, říká Honza.

„Ale to je divný, měl by bejt vidět“. Tooomáááášiii!!! Tooomeee!!! křičíme z plných sil, ale slyšíme jen naši ozvěnu a hřmění bouřky.

Začíná pršet. Honza se jde  mrknout kousek zpátky a za chvíli řve, že je Tom v trhlině.  Krve by se ve mě nedořezal, běžíme ze všech sil k trhlině. Tom se ozývá z hloubky, ale není vidět, jen křičí ať ho odtamtud rychle vytáhnem, že už dlouho nevydrží. Je v tam jen v moiře a je v šoku, promoklej a promrzlej a každou chvíli hrozí že se propadne ještě níž, pod sebou má ještě pěknou šluchtu dolu.

Rozjíždíme záchrannou akci, makáme jak o život. Kluci vytahujou lana a vrtaj do ledu šrouby pro štand. Já rychle beru sedák, pár šroubů a karabin, tibloky. Ještě se vracim pro rukavice a goráčovku. Sedák ani nezapínám, cvakám osmu do lana a jedu dolu za Tomem. To už má Tom provizorně okolo pasu uvázaný lano.

Tomáš je asi 10m pod povrchem, vůbec ho nevidím jen jeho bágl.

Já -„Kde jsi Tome?“

Tom - „Tady ty vole asi 2m pod báglem, vytáhni mě odtud, tak dělejte vy zmrdi, čůráci.. “

 - „Budeš dobrej, vydrž“ říkám

Tom - „Ježiši Kriste já už dlouho nevydržim dělejte kurva…“   

 

Stojim na ledový polici a zavrtávám šroub, je jen do půlky v ledu, ale není čas, cvakám do něj  bágl a pak i sebe. Volám na kluky ať nám pošlou sedák. Dávám ho Tomovi, ale ten se do něj nemůže nasoukat. „Kurva co je tohle za zkurvenej sedák, co je tohle za pitomej sedák vy idioti … dělejte něco“ Tom je v šoku, promrzlej a mokrej kape tu voda a je tu tma. Do toho venku zuří v plné síle bouřka. Psycho.

Kluci posílají druhý sedák, ani ten se však nedaří nasadit, tak aspoň vyndávám z Tomášova báglu mačky a bágl kluci vytahujou nahoru. Tom si tak může vylízt na polici ke mně o 2 metry výš na štand. Společně se nám podaří nandat sedák, byť ne uplně zapnout, ale to už kluci nahoře tahají za lano jak o život a Tom jim ještě pomáhá vzpíráním. Jde to rychle a za chvilku je Tom nahoře. Kluci se činí, dělaj čaj a teplo. Já balím štand a rychle mažu po laně ze strašidelný tmy nahoru, kde prosvítá denní světlo.    Vůbec nechápu jak to tam Tomáš mohl sám vydržet.

Stavíme stan, ukládáme Tomáše do spacáku, vaříme čaje. Tom má asi zlomený žebra, kéž by jenom to. Nemůže dýchat. Domlouváme se že Honza doběhne pro pomoc do tábora. Já sedím venku na ledovci a píšu si tenhle deník. Je po bouřce a mraky na chvíli odkryly bezengijskou stěnu, jako by se nám hory vysmívaly: to jsme vám daly ale pořádnou lekci co?

 

14.7. – neděle


Tomášovi už je líp, v noci dobře spí, ale špatně se mu dýchá a nemůže se moc hýbat, nedokáže si ani sám zapnout zip u spacáku.

Ráno v 6 hod přichází z Jangi Koš náčelník Adalby a doktor. Ten prohlíží Toma, dává mu utišující injekci do žeber  a konstatuje, že nosítka nejsou třeba, že to Tom zvládne do tábora dojít po svých.

Sbalíme Tomovi věci, obujem a oblečem ho a vyrážíme směrem k táboru. Stan necháváme postavený na ledovci, ještě se pak pro něj vrátíme. Tom jde pomalu, opírá se o hůlku a občas si musí odpočinout. Snáší to ale statečně, i když ho to musí strašně bolet. U Mises Koš jsme asi v jedenáct, už je jasný, že Tomáš to do tábora zvládne a tak se já s Dusičem vracíme pro stan a pro zbylé věci.

Cestou zpět neseme hodně těžký batohy, cesta je dlouhá a únavná. Skoro celou cestu mlčíme a přemýšlíme o předcházejících událostech.

Tomáš už je v péči místního doktora. Dostal tu tolik injekcí jako ne za celej život. Vypadá to, že má dvě žebra zlomená a jedno rozdrcené. Zítra snad budeme moudřejší, Tom jede s Dusičem do Nalčiku na rentgen.

 

15.7. pondělí – Rest day


Kluci jsou v Nalčiku a my s Honzou se flákáme a perem si prádlo. Plánujeme poslední výstup, chceme se pokusit o Koštan Tau. Do konce pobytu zbývá asi 10 dní a my stále ještě nic nevylezli. Koštan se nám dost líbí a cítíme, že ho dáme, jen aby bylo dobrý počasí. Nějak tu na náš vkus až příliš často prší.

Večer se vrací kluci z nemocnice z Nalčiku. Vezou si rentgenový snímek, z kterého není nic průkazné, neboť Tomáše zrentgenovali zezadu a nikoliv zepředu, jak by se dalo očekávat. Lékařská zpráva zní, že žebra jsou jen pohmožděná. Ani táborový doktor tomu nevěří, snímek je fakt úplně na prd.



 

16.7. úterý – Rest day


Tomášovi už je lépe, má ještě 8 dní dní na to, aby se dal do pořádku před náročnou cestou zpět domů. V poledne se vrací kamarádi z Vyšehradu z aklimatizační túry na Uluauz Baši a večer jdem všichni Češi do báru na pivko.

 

17.7. středa – Krumkolské nočevky


Vstáváme a balíme matroš a jídlo na 7 dní. Z tábora vyrážíme až okolo půl jedenácté, nikam nespěcháme, dnes máme totiž jen krátký úsek cesty. Je mi líto Tomáše, že s náma nemůže taky jít, je na něm vidět, že by taky chtěl.

Na Krumkolských nočevkách jsme asi v 15 hodin. Máme čas a tak se flákáme a opalujeme. Vaříme diskutujeme, když tu náhle začne padat kamenná lavina z Piku Tichonova. Je to hukot, kameny se sypou hodně dlouho a potom nevěříme svým očím. Z té hory najednou vytrysknul pramen vody a vznikl tak vodopád. Hodně zvláštní podívaná, třeba je to nějaké znamení.

Vždycky odpoledne se tu začnou honit mraky. Vystoupí z údolí až k nám a my nevidíme nic, pak najednou zmizí bůh ví kde a pak zas odněkud přijdou… Zajímavé to pozorovat.

 

18.7. čtvrtek – Bivak na kótě 3900 m


Trochu jsme zaspali, vstáváme v půl šesté a vůbec se nám nechce ven do zimy. Dnes nás čeká výstup na nočevky ve výšce 3900 m. Převýšení je to jen asi 700 m, to zvládneme hravě, ale musíme zdolat dva výšvihy Mižirgijského ledovce. Budeme muset kličkovat mezi ohromnými ledovými séraky a hledat cestu přes změť trhlin. Je výhodné jít brzy ráno, to je sníh ještě umrzlý a pevný. Jakmile na něj ale dosvitnou paprsky slunce, stává se z něj břečka, sněhové mosty nedrží a výstup je pak více nebezpečný.

Vyrážíme v 7 hod a pod prvním výšvihem se navazujeme, je tam těžší místo a jelikož sněhový most již roztál, tak se musíme jistit. Stálo nás to asi hodinu. Už praží slunce a my v poklidu docházíme okolo poledne na místo bivaku. Bivak je situován na strmém skalnatém žebru, moc se nám tu líbí. Ze severních stěn Krumkolu a Mižirgi se sypou kusy séraků a lavin, ale my jsme pěkně v bezpečí a můžem se na to vše v klídku koukat. Pozorujeme jednu skupinku Litevců co dolézají Koštan z Piku Tichonova. Jsou ale dost pomalí (to ale ještě nevíme že jeden z nich má jen jednu mačku) a na vršku budou až večer, to už budou mraky a oni nic neuvidí. Snad nám to půjde rychleji.

 

19.7. pátek – Bivak na převěji v sedle pod Ptícou


Vstáváme ve 3:30 ráno, svítí hvězdy a mrzne až praští. V 5 hod vyrážíme. Dnes nás čeká asi jen 500 výškových metrů, ale už polezeme. Nejdřív se ale musíme vymotat labyrintem trhlin v závěru doliny Mižirgi. Jde se pěkně, sníh křupe pod nohama a dokonce zpívají ptáci. Trochu zvláštní na ledovci ve 4 tisících metrech. V 7 hodin konečně stojíme pod Ptícou.

Honza si na Ptícu věří a chce lízt. Ulehčujeme trochu jeho batohu a pouštíme se do první délky. Obtížnost tak III-IV, ale s mačkami a s těžkým báglem to jde velmi ztuha. Místy lezu těžší místa i po kolenou a svádím to na překážející batoh. V cestě je dostatek skob a smyček na jištění. Po třech délkách dolézáme konečně na sníh. Ten je ale místy pěkně mizernej. Někde je to spíš pár centimetrů tlustý led, pod kterým bublá protékající voda. Brr. Musíme to jistit a jde nám to pomalu. Lezem ještě 4 délky a míjíme skupinku slaňujících Litevců. Dávají nám pár užitečných rad k výstupu.

Pak už jdem asi 2 délky průběžně, terén už není strmý, ale za to se brodíme  po pás v rozbředlém sněhu. Okolo 15. hod dolézáme do sedla pod Ptícu. Výškoměr ukazuje 4 360 m. Je tu od Rusů vykopaná plošinka pro 1 stan, rádi ji využíváme. Je to hodně exponované místo pro bivak. Máme pocit, že stan stojí dokonce na převěji. Část stanu je v luftě nad svahem do doliny Mižirgi. Uvažujeme že se na noc navážem do sedáků.

Zítra, bude-li počasí, se pokusíme o vrchol. Musíme hodně pít, ale nemáme dostatek plynu. Při roztápění vody  ze sněhu plyn ubývá jak blázen. Jdeme spát.

 

20.7. sobota – vrchol Koštanu


Budík na hodinkách neomylně pípá ve 2:45. Dusič vstává první a vaří čaj. Diky Siči. Chroupeme ledové pražené vločky. Vyrážíme v půl páté, svítí hvězdy a mrzne. Za svitu čelovek pomalu stoupáme po strmém svahu „Sněhové kopule“. Sníh je tvrdý, vůbec se neboříme, jdeme tiše, do noci zní jen cinkot karabin a křupající sníh pod nohama.

Honza je trochu nesvůj z toho, že to nejistíme, přeci jen je to strmý exponovaný ledový svah. Za úsvitu docházíme k prvnímu skalnímu žandarmu. Je to lezení tak za III-IV v rozlámané skále. Dusič vytahuje první nejtěžší délku, pak už je terén jednodušší. Dále hřeben pokračuje po sněhovém hřebenu s převějemi. Vedou tu už stopy od Litevců a od jedné skupiny Rusů, kteří šli pár dní před námi travers. Hřeben je místy dost strmý a exponovaný. Jdeme na jednom laně  a když to jde, tak dáváme průběžné jištění. Dost často však jdeme jen tak na laně, ve střehu připravení skočit na druhou stranu hřebenu, kdyby to někomu náhodou ujelo, nebo se probořila převěj.

Druhý žandarm není tak výrazný, obchází se zprava vysněženým a vyledněným žlábkem. Zrovna v tomhle místě Dusiče zrazuje jedna mačka, ztratil přední hrazdičku. Dolézám nad něj a na malé plošince dělám štand. Ze začátku to vypadá blbě, že tím výstup pro Dusiče končí. Asi hodinu nám trvá než mačku provizorně připevníme pomocí smyček. Rozhodujeme se pokračovat dál  a jde to.

Následuje opět sněhový hřeben a třetí žandarm. Dusič ho vytahuje na prvním. Je to hnusná zaledněná rampička. Dále je hřeben již širší a pak následuje nepříjemný travers sněhovým svahem sv. stěny. Jdeme opatrně a dáváme si pozor na každý krok, cepíny zapichujeme jak nejvíc to jde. Nedá se to odjistit. Pak už zbývá jen asi 50 m po hřebeni na vršek.

Je poledne, výškoměr ukazuje 5015 m, podáváme si ruce a těžko se bráníme dojetí. Centrální Kavkaz máme jak na dlani, fotíme tu nádheru kolem. Všechny ty útrapy, dřina, odříkání, Tomášův pád … mělo to smysl. Kvůli tomuhle pocitu na vrcholu mě hory lákají a budu se do nich vždycky rád vracet.  

Dáváme čokoládu a čaj, fotíme a vychutnáváme slastné pocity. Za hodinu začínáme sestupovat. Sestup nám trvá strašně dlouho. Slunce změnilo sníh na mokrou břečku, mokrý sníh se lepí na mačky, klouže to jak ďas. Bojím se aby se s námi neurvala nějaká sněhová převěj. Je to dost nebezpečný, cítím se nesvůj a nejistý.

Všechny 3 žandarmy slaňujeme. Večer začíná hřmít bouřka a blíží se k nám a my jsme ještě na hřebeni. Za soumraku slaňujeme na sněhovou kopuli. Vyndáváme čelovky a já s hrůzou zjišťuji, že ta moje nesvítí. Tma jak v pytli a jdu po tmě. První sestupuje Dusič, pak já a Honza. Vždy nás dělí 50m lana. Dusič tu a tam dává pochybné jištění a strašně spěchá dolu, tahá mě lanem dolu a já zase stahuju Honzu. Sič už je v lehčím terénu, když to my ve strmáči, nadáváme, je to fakt o stržení. Vychází měsíc a  ve 22:15 docházíme ke stanu.  Jsme strašně unavení, ale ještě vaříme čaj a bramborovou kaši s olejovkami. Hned usínáme.

 

21.7. neděle – sestup


Vstáváme v 6 hod. a Dusič jako již tradičně vaří snídani. Balíme stan a začínáme sestupovat. Musíme být rychlí, aby nás co nejméně ohrožovaly padající kameny. Slaňujeme asi šest délek ze slaňáků, které jsou poměrně hustě osazeny.  Většinou se jedná o 2 skoby provázené starými pochybnými smycemi. No věru důvěru to nebudí, ale co naděláme. Dole na ledovci už se boříme do mokrého sněhu. Jdeme navázaní na laně, já jsem poslední a to nemám rád. Lano se plete pod nohy, musím udržovat tempo, které diktuje ten přede mnou. Připadám si jako velbloud v karavaně, vůbec mě to nebaví.

Na nočevkách 3900 m dáváme pauzu a pokračujem v sestupu. Je hrozný, jak rychle ubyl sníh. To co jsme před 4 dny normálně vyšli, musíme nyní slaňovat. Je to hnus, padají kameny a nacucaný lano vodou ždímeme osmama na sebe.

Kolem osmé večer konečně docházíme zdrchaní na „pláž“ (malé jezírko s písečnou pláží v záhybu doliny Mižirgi). Tady spíme. Zítra už nás čeká pohodová cesta do tábora.

 

22.7. pondělí – návrat do tábora Bezengi


Užíváme poslední chvíle v horách. Opalujeme se a koupeme se v potoce, kavkazská idylka, není kam spěchat.

Odpoledne se ale zatahuje a hřmí, což nás nutí zabalit a vydat se do tábora. Tam nás už čeká Tomáš se čtyřmi vychlazenými pivy na uvítanou. Je rád, že jsme byli na vršku a vaří večeři a večer pak pořádně zapíjíme úspěch v báru.

 

23.7. úterý – Rest day


Celý den nějak poprchává. Flákáme se, pereme prádlo, hodně jíme a pijeme. Večer máme v plánu navštívit bár. Společnost by nám měli dělat holky z krámku a kuchyně – Malinka a spol. Mě ale bolí břicho a tak si jdu lehnout do stanu. V 11 už je mi líp a tak se jdu mrknout do baru. Tam, už panuje družná náláda, stoly sražené k sobě a náčelník Adalby rozjíždí jeden přípitek vodkou za druhým. Pěkně jsme se opili.



 

24.7. středa – odjezd


Vstávání je poněkud horší. V 10 hod ale odjíždí bus z tábora do Nalčiku. Díky Honzovi si nás paní kuchařky velmi oblíbili a ještě nám připravili malé pohoštění a něco na cestu. Loučení je dojemné.

Autobus nás odváží do ofisu v Nalčiku. Musíme si ještě vyřídit registraci na OVIRU (něco jako imigrační). Podle ruských zákonů je cizinec povinen se do 6 dnů zaregistrovat v místě pobytu. Když nebudeme mít razítko v pase, tak po nás budou chtít při každý kontrole policajti peníze. Úředníci se cukají, nechtějí nám to potvrdit a posílají nás od čerta k ďáblu. Nedáme se: „ když jste to dali i ostatním cizincům v táboře, tak mi chatim tože!“ Boss v uniformě a tmavých brýlích jen mlčky kývne na úřednici a máme to.

Na nádraží nás čeká nemilé překvapení. Vystojíme dlouhou frontu u pokladen, ale lístky už nejsou. Dnešní lístky už jsou vyprodány. Možná zítra. To nás samozřejmě nepřekvapuje a zkoušíme štěstí u průvodčího přímo ve vlaku a vychází to, děžurnyj nachází místa pro nás. Je rád že si přivydělá něco bokem. Jedeme až do Rostova na Donu.

 

25.7. čtvrtek – Den v Rostově na Donu


V Rostově jsme brzy ráno. Opět dlouhá fronta a lístky do Kyjeva dostáváme až na půlnoc. Máme tedy celý den na prohlídku města. Procházíme se v centru, není zas tak na co se dívat. Za zmínku snad stojí jen pravoslavný chrám a rynek. Zastavujeme se proto chvíli co chvíli na pirožek a pivo. Večer trávíme v parku M. Gorkého (obdoba našeho Juldy Fuldy). Je tu spousty restaurací a muziky, a pěkných holek, které se chtějí seznamovat. Koukáme na ně jak u vytržení. Lidi tu vášnivě hrají šachy. Zahrát si může každý kolemjdoucí. Paráda.



 

26.7. pátek – Den ve vlaku do Kyjeva


Jedeme vlakem do Kyjeva. Na hranicích s Ukrajinou probíhá překvapivě vše hladce. Nikdo po nás nechce úplatek. Ve vlaku je celkem nuda a tak se bavíme se spolucestujícími a dozvídáme se něco o jejich životě, což je moc zajímavé. Na každé větší stanici vybíháme z vlaku a kupujeme piva a pirožky, kartošky od bábušek, které si prodejem přivydělávají. Do Kyjeva dorážíme v půl devátý a zrovna nám ujíždí vlak do Užgorodu, proklatě. Naštěstí jede ještě jeden spoj do Lvova. Lístky nestíháme u pokladny koupit, ale u děžurnýho to opět není problém.

 

27.7. sobota – Vlakem až na Slovensko


Ráno v 6 hod nás vítá Lvov. V 7:54 nastupujem do vlaku směr Užgorod.  Cesta se vleče, spíše stojíme a čekáme než jedem, ale aspoň že už jsme v zajímavější krajině Karpat. Ne pořád samá rovina a březové háje jako dosud. V Užgorodě rovnou přestupujem do autobusu do Michalovců. Tam stíháme nastoupit do expresu „Laborec“ a vypít něco piv.

 

 28.7. neděle – doma!


Něco po sedmé ráno jsme na Hlavním nádraží v Praze. Dáváme malou snídani a loučíme se. Pevný stisk rukou a „Ahoj a zase někdy příště“. Je nám tak trochu líto, že naše výprava plná dobrodružství a zážitků končí. Bylo to s vámi fajn kluci, díky.